Něco o mně

Vítám Vás na farmě chovatelské st. Z LODICE.

Chovatelská filosofie Z LODICE je skloubit zdraví, výkon a krásu, což je v rozporu s obdivovanou anglickou kynologií, kde se většina plemen psů dělí na výstavní a pracovní linie. Můj dřívější chov sibiřských husky, australských honáckých psů, australských kelpií a v současnosti australského ovčáka dokazuje, že při důkladné znalosti plemene se krása a výkon přímo snoubí.

K zamyšlení...

Bílá barva u psů

14. dubna 2011 v 21:34 | Petr Broukal

Na začátku je třeba zmínit skutečnost, že u domácího psa se vyskytují dvě geneticky odlišné bílé barvy. Za prvé je to extrémně zesvětlený žluťák, kde bílá nebo téměř bílá srst roste na pigmentované kůži. Tito psi mají obvykle plně pigmentovaná víčka, pysky a nosní houbu, jedná se například o plemeno samojed, slovenský čuvač nebo bílý švýcarský ovčák.

Za druhé se jedná o tzv. extrémní strakáče. Strakatostí je označováno, když se plochy barevné srsti rostoucí na pigmentovaní kůži střídají s plochami bílé srsti rostoucí na kůži depigmentované. Odborně se to nazývá "parciální albinismus" - není tedy pravdou, že bílá barva bulteriéra není žádnou z forem albinismu, jak literatura mylně uvádí.

Strakatost má různé stupně. Nás ovšem zajímá tzv. extrémní strakatost. To je situace, kdy barevné plochy zabírají méně než 20% povrchu těla zvířete. Mnohdy pigment zůstává už jen v podobě malých skvrn na hlavě, příp. kořenu ocasu, někdy už jen na nosní houbě. Tato zvířata obvykle nemají plně pigmentovaná oční víčka, pysky bývají strakaté nebo růžové, někdy je strakatá i nosní houba. Jedná se o množství plemen, např. bulteriér, stafford. bulteriér, argentinská doga, anglický bulldog, americký bulldog, pointer nebo třeba foxteriér, jack russel teriér a další.

Tato barva se dědí recesivně a nikoliv dominantně, jak mylně ve své, jinak vynikající, knize uvádí Dr. D. Fleig. Na jeho omluvu je třeba zmínit, že Dr. Fleig je historik umění a ne biolog.

S tímto typem bílé barvy je spojována dědičná hluchota psů. Ta se ovšem vyskytuje i u plemen ve zbarvení blue nebo red merle a také u tzv. běloušů. Hans Räber předpokládá souvislost mezi depigmentací a anomáliemi smyslových orgánů ve společném původu melanocytu (pigmentové buňky) se smyslovými buňkami v určitém embryonálním stadiu vývoje.

V chovatelské praxi to znamená, že zodpovědný chovatel spojuje takovéto bílé jedince pouze ve výjimečných případech a to jen pokud mají testy na hluchotu.

Jen pro zajímavost bych chtěl uvést, že již před dávnými lety museli v Anglii členové klubu pro bulteriéry při svém vstupu svým podpisem stvrdit, že nebudou hluché psy předvádět na výstavách, nabízet na krytí ani na nich sami chovat.

Posuzování chrupu psa

13. dubna 2011 v 22:18 | Petr Broukal

V současnosti se naštěstí již absence nefunkčních zubů P1 a M3 za chudozubost nepovažuje . Chybění zubů P1 a M3 je údajně poměrně běžné i u vlků a jiných divokých psovitých šelem.

Chudozubostí tedy nazýváme skutečnost, kdy v chrupu chybí některý nebo některé funkční zuby. Většina standardů plemen anglických, amerických a australských plnochrupost ani nepožaduje. To ovšem neznamená, že za špičáky už nemusí být zuby žádné. Chovatel by tedy měl mít přehled o počtu zubů svých psů.

Za vadu funkčnosti by mělo být považováno chybění většího množství funkčních zubů, nebo stav, kdy chybí více zubů vedle sebe. Takovéto jedince, pokud jsou jinak vynikající, by měl dobrý chovatel spojovat jen s partnerem bez tohoto nedostatku.

Odlišná situace je u počtu řezáků. Snad všechny standardy požadují skus úplný. Tzn. šest řezáků v horní a šest řezáků ve spodní čelisti. Nadpočetný řezák rozhodně tedy nepovažujeme za přednost, jedná se o stejnou vadu jako řezák chybějící. Ovšem, zde pozor, může nastat situace, kdy má pes zdvojenou korunku řezáku a pouze jeden kořen. Je to výrazně menší závada než řezák nadpočetný.

V otázce skusu se dodnes bohužel setkávám s tím, že u plemen, kde standard požaduje skus nůžkový, jsou všechny ostatní typy skusu často považovány za vadu zásadního významu. Z hlediska funkčnosti je např. skus klešťový, ale i třeba těsný předkus (řezáky zůstávají v kontaktu - angličané ho nazývají obrácené nebo opačné nůžky) stejně hodnotným typem skusu. Navíc klešťový skus je údajně zcela běžný právě u vlků.

Jiná situace je u podkusu. I pokud je podkus minimální, někdy se to nesprávně nazývá volný nůžkový skus, nejedná se o plně funkční skus, neboť volné nůžky nejsou schopné stříhat. Větší podkus je rozhodně vývojová porucha, anomálie čelisti a projev degenerace! Je to stav, kdy nejsou v pořádku zámky, tzn. že spodní špičák správně nezapadá do mezery mezi horní kraják a špičák. Já osobně, bych byl v chovu velmi opatrný při používání zvířat, která měla podkus ve štěněcím věku, přesto, že se tento dorovnal do skusu nůžkového. Při spojení takovýchto zvířat se mohou objevit jiné poruchy vývoje podmíněné geneticky.

Samostatnou kapitolou jsou špičáky. Většina standardů se o nich nezmiňuje. Jaksi automaticky se předpokládá, že pes má čtyři a ty směřují tam, kam mají, tedy spodní špičák perfektně zapadá mezi horní kraják a horní špičák z vnější strany dásně, tento zub je celý viditelný při odhrnutí pysků a tlama jde perfektně zavřít! Pokud tomu tak není, jedná se rozhodně o anomálii čelisti a projev degenerace.

Majitele bulteriérů bych rád upozornil, že pokud někdo na výstavě předvádí psa, kterému byla pomocí rovnátek upravena poloha spodních špičáků, jedná v rozporu s výstavním řádem a dopouští se podvodu.

Jen chci dodat, že v tomto příspěvku jsem prezentoval své osobní zkušenosti a názory. Není tudíž vyloučené, že někteří jiní posuzovatelé budou mít názor poněkud odlišný.

Perfektní znalost standardu nestačí!

12. května 2010 v 18:33 | Petr Broukal

Být kvalitním posuzovatelem určitého plemene psů neznamená jen znalost standardu a povědomí, jak vypadá šampión v zemi původu, ale také znát historii a původní poslání plemene, zároveň také místo jeho vzniku, tamní klimatické podmínky, případně i etnické zvyky národa, který plemeno vytvořil.

Každé plemeno je kulturním dědictvím. Mělo by tedy být i jakýmsi dokumentem své doby a místa jeho vzniku.

I plemena psů se vyvíjí a přizpůsobují nové době, ale v žádném případě by se neměla diametrálně lišit morfologicky ani povahově od jedinců používaných k původnímu účelu, ke kterému byla vytvořena, a měl by být zřetelný záměr chovatelů, kteří jej vyšlechtili!

Jako příklad bych chtěl uvést srovnání dvou dobytkářských plemen: Australský honácký pes - ACD a Louisiánský leopardí pes -LC.

Tentokrát se ale nechci zabývat problematikou, z jakých výchozích plemen byla obě výše jmenovaná vyšlechtěna.

ACD lze považovat za pracovního specialistu i když ne doslova, kromě práce s hovězím dobytkem dobře pracuje i s ovcemi a používal se jako hlídač farem.

LC je svým posláním mimo jiné stromový lovecký pes, tzn. pes zahánějící např. mývaly na stromy, kde je potom zaštěkával do příchodu lovce. Dále se používal při zahánění zdivočelých domácích prasat a také k lovu prasat divokých. Krátkosrstý LC používaný v bažinatém terénu tropického podnebí Louisiany měl z močálovitých houštin a lesů, kde nebylo možné použít kovboje na koni s lasem, zahánět domů zaběhnutý dobytek. Bylo tedy třeba lehkého vysokonohého psa. Není možné opomenout skutečnost, že na jihu USA převládali španělští přistěhovalci chovající hovězí dobytek (pravděpodobně velmi podobný současnému plemeni TEXAS LONGHORN), který byl velmi temperamentní a pohyblivý a psům potenciálně i dost nebezpečný.

Naopak Austrálii osídlili především přistěhovalci z britských ostrovů a to Angličané, Skotové, Irové apod. Ti s sebou vzali nejen své psy, ale i svůj dobytek, především plemeno HEREFORD. Je to klidné plemeno s poměrně krátkými rohy (existuje i bezrohý HEREFORD), ve srovnání se španělským dobytkem psům málo nebezpečný.
Nebyl tedy zapotřebí superrychlý, vysloveně vysokonohý pes. Avšak vzhledem k tomu, že v Austrálii se hnal dobytek na trhy na velké vzdálenosti, bylo třeba mít dobře vyvážené a velmi vytrvalé psy. Navíc se pohyboval po tvrdém podkladu na rozdíl od psů v Louisianě, kteří honili dobytek obvykle jen domů a ne stovky mil na trh. V Austrálii se dobytek pásl hlavně v horách, kde byl dostatek vegetace a později se hnal na jatky a to obvykle do přístavů. Pes tedy musel mít kvalitní patrovou srst (krátká srst s podsadou), když se v krátkém časovém úseku ocital ve vnitrozemském vedru a po pár dnech v oblastech, kde v noci mrzlo. Toto jsem chtěl uvést jako příklad toho, že znalost historie určitého plemene pomáhá dobrému rozhodčímu při posuzování stejně dobře, jako znalost standardu, která, dle mého názoru, sama o sobě nestačí!

A to především proto, že stejný nedostatek ve stavbě těla je jinak závažný u dvou plemen s rozdílnou historií, i když se na první pohled zdá, že plemena byla vyšlechtěna ke stejnému účelu.