Chovatel versus množitel

31. ledna 2012 v 20:21 | Petr Broukal

Člověk odchovávající desítky vrhů štěňat bez PP často v prostorách bývalých kravínů, bude bezesporu považován jednoznačně za množitele. Účelem tohoto chovu je nepochybně finanční zisk. Jiný člověk, majitel jediné feny, pokud odchová štěňata bez PP, třeba jen jednou za pár let, je ovšem množitelem také. U psů bez PP, tedy psů bez známého a prokazatelného původu, nelze totiž nijak posoudit plemennou hodnotu.

To ovšem neznamená, že lidé produkující pouze štěňata s PP se mohou automaticky považovat za chovatele.

Co tedy dělá chovatele chovatelem?

Jednoznačně to tedy není množství odchovaných vrhů, ale chovatelský záměr, někdy se tomu říká chovný program. Za chovatelský záměr nelze považovat finanční zisk nebo zviditelnění sama sebe na výstavách psů.

Znám mnohé "takychovatele" účastnící se pravidelně výstav a investující do své ho koníčka nemalé finanční prostředky. Nikdy se ovšem chovatelem nestanou. Při dotazu, proč uskutečnili určité spojení odpoví, že otec jejich štěňat má 20 CACIBů. To je sice hezké, ale 20 CACIBů není geneticky podmíněný plemenný znak. A z této odpovědi není znát žádný chovatelský záměr. Pokud Vám ale jiný chovatel odpoví, že předpokládá u štěňat zlepšení např. loveckých vloh, úhlení pánevních končetin, je to člověk, který má určitý záměr a dá se mluvit o chovateli. To, nakolik se záměr vydaří, je jiná otázka a ta dělí chovatele na ty opravdu dobré a ty ostatní. Chovatel je tedy člověk, jehož záměrem je zlepšení kvality populace v rámci plemene nebo alespoň jejího udržení.

V praxi se totiž setkávám s názorem začínajících chovatelů, že množitel je každý, kdo má více chovných zvířat, více odchovů atd.

Snad v každém oboru lidské činnosti se cení zkušenost. Jen v kynologii je zkušenost záporem, jak se zdá. Tito začínající majitelé jedné feny "rádobychovatelé" si vůbec neuvědomují, že s jednou fenou nezískají potřebné zkušenosti a ani neovlivní kvalitu populace v rámci plemene.

Na závěr jeden teoretický příklad, čím se liší chovatel od množitele.

Představme si dva sousedy, oba chovají králíky bez plemenné příslušnosti, jen pro produkci masa. Ten první připouští bez rozmyslu a množí svá zvířata. Ten druhý se pečlivým výběrem snaží ve svém chovu zvýšit počet narozených mláďat ve vrhu, případně zlepšit růstové schopnosti.

Přestože oba chovají na podobných zvířatech a účel chovu je shodný, první soused je jen množitel zatímco ten druhý je chovatel ve smyslu šlechtitel!

Posuzování síly kostry, kohoutkové výšky a velikosti hlavy u pracovních farmářských plemen

Velmi často se setkávám s tendencí některých rozhodčích, preferovat ve výstavním kruhu jedince s velmi silnou kostrou, nadprůměrnou výškou, případně s větší a těžší hlavou. Přitom snad každý, kdo někdy se psy opravdu pracoval, ať už se psy severskými saňovými, loveckými nebo ovčáckými, ví, že příliš silná kostra, velká velikost, nebo velká hlava jsou znaky snižující rychlost a vytrvalost, tedy pracovní upotřebitelnost.

Nehledě na to, že větší velikost psa zároveň znamená větší spotřebu krmiva. Argument, že je na trhu dostatek kvalitního krmiva, není na místě. Rozhodně tomu vždy tak nebylo, není tomu tak na celém světě stejně a nikde není psáno, že tomu tak bude i v budoucnu.

Zde je třeba připomenout, že např. v USA nebo Austrálii, nebo-li zemích, kde psi pracují na rančích tradičním způsobem, není dotované zemědělství. Farmář tedy velmi počítá náklady na svůj chov ovcí nebo hovězího dobytka a následně i náklady na držení pracovních psů. Chci tím jen říct, že právě u plemen Australská kelpie, Australský honácký pes, Border kolie, Australský ovčák a dalších, rozhodně není správné posuzovat velmi silnou kostru, větší kohoutkovou výšku a těžší hlavu jako přednost, spíše naopak.

Já osobně se rád chodím na výstavách psů dívat na posuzování pointrů, setrů a ohařů. Tato plemena posuzují zpravidla aktivní myslivci. Tito lidé z praxe velmi dobře ví, které plemenné znaky umožňují, případně snižují perfektní pracovní upotřebitelnost těchto psů.

Smůlou pracovních farmářských psů je skutečnost, že až na výjimky neexistují rozhodčí, kteří by měli z praxe představu o požadavcích na tělesné znaky, které jsou třeba k bezvadné pracovní upotřebitelnosti.

Závěrem chci tedy zdůraznit, že exteriérový znak u jednoho plemene preferovaný, může být u jiného plemene na závadu.

Dále, že tituly z výstav neznamenají vždy nadprůměrnou kvalitu jedince. V zahraničí je běžné uvádět jméno rozhodčího u titulů, které pes získal při reklamní prezentaci chovného zvířete.

Zachovejme tedy pracovním plemenům jejich pracovní upotřebitelnost a nikdy nezapomínejme, že" líbivost preferuje laik, zatímco odborník preferuje funkčnost ".